Převzato z webu zlatalyze.cz - autor Jan Hlaváček
Kolik lyžařů už proklelo svá prkýnka v okamžiku, kdy místo radosti z projížďky zasněženou krajinou dřeli i z kopce, anebo seškrabovali boule sněhu ze skluznice. Na vině byla máza, nebo-li mazání. Přesněji, neznalost správného namazání lyží. I když - kdo může říct, že umí namazat lyže na každý sníh? Nikdo! Občas se spletou i profesionální trenéři a mazači lyží, kteří se stali (pod označením "servismen") nedílnou součástí realizačních týmů těch nejlepších světových závodníků. Jsou to oni, kteří v ranním šeru, dlouho před závody, brouzdají s teploměry a všelijakými udělátky okolo běžeckých tratí a snaží se určit tu nejvhodnější mázu pro nadcházející závod.
Když se jim odhad pro mázu povede a závodník uspěje, málo kdo oslavuje servismeny. Když se ale servismen splete, pak obvykle nastává peklo, které pro veřejnost nezřídka skončí lakonickou poznámkou borce, jenž prohrál boj s časem: "Nejely mi lyže!" Je bez diskuse, že v dnes, když po 15 kilometrech dělí závodníky v cíly ne vteřiny, ale jejich zlomky, je máza velmi důležitou součástí celkového výsledku. Stejně jako výběr lyží, forma závodníka, taktika rozložení sil, nebo správně načasované občerstvení.
Co je to máza?
Máza coby proces je srovnatelná s alchymií objevitelů zlata ze švestek, kamení a drcených kostí ze sovy pálené z dob Rudolfa II.
Máza coby prostředek je něco mezi povidlím a červenou rtutí, což je sajrajt dosud nikdy nikým neidentifikovaný, nicméně ruskou mafií označovaný jako komponent vhodný pro výrobu atomové bomby.
Máza coby technologie či metodika je záležitost mající nejvyšší stupeň utajení, vyšší než v NATO normách označený výrazem "top-secret"
A teď babo raď, jak správně namazat lyže?
Znám maximálně tři lidi, o kterých vím, že umí namazat lyže na jakýkoliv sníh, a myslím, že jejich máza by platila i na trávu či beton. Ale nikdy v životě, když jsem se jich zeptal, jak mám namazat lyže, mi přímo neřekli: "Dej tam to či ono." Nanejvýš připustili, že moje volba pro nažehlený modrý parafín s fialovým klistrem v jedné vrstvě je pěkná blbost, a že dneska by mohl jet jen modrý extra, ale "Jelikož tam nahoře za lesem je sfoukaný sníh, bude ti to nejspíš lepit."
No, nedělejme zase z mazání lyží takovou vědu, jakou skutečně je. Všechny možné nástrahy už za nás totiž vyřešili výrobci lyžařských vosků (oni si to aspoň myslí). A nejen oni. Vývojem prošly i lyže a jejich skluznice, které se dnes vesměs vyrábějí z polyetylénu. Makromolekuly této hmoty ideálně přijímají parafín, který je hlavní součástí lyžařských vosků. Navíc byly vyvinuty měkčí a tvrdší povrchy skluznic, čehož lze úspěšně využít v závislosti na charakteru sněhu, profilu tratě či výkonnosti lyžaře. Ale to jsou faktory, které se uplatňují při závodním lyžování.
Obyčejní smrtelníci, kteří pro své rekreační lyžování používají jeden pár lyží a běžnou výstroj, mohou některá z dále uváděných doporučení směle přehlédnout. Faktem ale je, že výzkum týkající se lyží, vosků a další výstroje nebyl zadarmo. Proto se nelze pozastavovat nad jejich cenami. Kdo si chce například koupit celou základní sadu kvalitních lyžařských vosků, musí počítat s částkou v tisících korunách.
V této studii, kterou jsem sepisoval v sezóně 2001/2002 se pokusím objasnit některé zákonitosti mázy, s vysvětlením podstaty a techniky mazání lyží. Vše ostatní, co souvisí s běžeckým lyžování, zcela záměrně pomíjím a současně odkazuji na odbornou literaturu, ze které jsem ostatně vycházel především. Významné konzultace mi poskytnul šéftrenér Sportovního klubu Nové Město na Moravě Martin Kovačič.
Každé doporučení pro namazání lyží je ale nutné brát s rezervou, protože i ta nejpropracovanější teorie je bez ověřené praxe k ničemu. Tedy - radím naprosto bez záruky(!) a taky bez nároku na odškodnění. Přesně tak je nutné přistupovat k uváděným radám.
Pokud jde o mazání lyží, vězte, že každá rada je drahá. Ne, to není alibismus, to je fakt, který si každý lyžník uvědomí sám přesně v tom okamžiku, kdy zjistí, že přemazat na trase vlhkou skluznici lyže zmrzlým tvrdým voskem vezeným v baťohu je vlastně nemožné. A ještě něco, co považuji za potřebné sdělit, než začnu opisovat z moudrých knih a vybírat z brožovaných životních zkušeností: Budeme mluvit o mazání běžeckých lyží. Takže, jestliže by někdo chtěl zde nastudované poznatky uplatnit na lyžích sjezdových, mohlo by se mu stát, že se s kopce moc nesveze. A znovu opakuji, že se téměř vůbec nebudu věnovat alchymii realizované na lyžích pro špičkové závodníky, protože co tam se děje okolo lyží? To se již v mnohém vymyká běžnému lidskému chápání.
Rekreačním běžkařům stačí univerzální vosk!
To napsal jeden bulvární list před sezónou 2001/2002 a zavdal tím vlastně důvod, proč jsem začal vyhledávat literární odkazy a sepisovat tuto studii. Já prostě s tímto tvrzením nesouhlasím. Je to zjednodušující tvrzení, vedoucí k úvaze, že mazání lyží lze ošulit. Nic nejde ošulit. Braňme se univerzálnosti, i když to výrobce napíše do návodu ke svému výrobku! Nic totiž univerzálně nefunguje. Univerzálně fungující není ani lepidlo, ani benzín do auta, ani sex.
Autor onoho zjednodušujícího článku o mazání lyží univerzálním voskem vnucuje čtenáři údajné výrobcovo tvrzení, že při mrazu stačí na skluznici natáhnout jednu vrstvu, při teplejším počasí dvě a více vrstev. Přitom prý je dobré vždycky vyzkoušet, jestli už lyže neklouže. Hloupost! Každý, kdo si urve jedno sobotní odpoledne sám pro sebe, vyrazí autem třeba stovku kilometrů za sněhem, má určitě chuť experimentovat s přemazáváním lyží "univerzálním" voskem, jinými slovy, patlat si ruce, případně drahé šusťákové oblečky ausgerechnet tím nejprotivnějším, co s lyžováním souvisí - lyžařskými vosky.
Žádný jediný univerzální vosk neexistuje, pomineme-li svíčku, kterou jsme kdysi v dobách dětství a nouze voskovali svá prkýnka, aby se na nich nelepil mokrý sníh. Mimochodem, parafín je základem nejen pro svíčku, ale i pro lyžařské vosky. Chemické složení vosků ale skutečně přeskočíme. Když výrobce napíše na krabičku univerzální lyžařské vosky, má na mysli sadu zpravidla dvou tvrdých vosků a jednoho klistru (stříbrný), který je ale určen jen na hrubozrnný sníh. Osobně si myslím, že to nejsou dobře investované peníze.
Základní řada vosků je určena k mazání lyží na různé druhy sněhu za různých teplot. Tvoří ji pět tuhých vosků a čtyři klistry. Každý lyžník by si měl zapamatovat barevné rozlišení vosků (i krabiček či obalů), protože tak se lépe navzájem domluvíme.
Možná se málo ví, že barevné označení, které převzal celý lyžařský svět, vymysleli po válce v Norsku u firmy SWIX, která sídlí ve známém olympijském městečku Lillehammer. Nechali se zřejmě inspirovat barevným spektrem známým z oboru fotografie, kde barvy studené (modrá, azurová, modrozelená) připomínají chlad, zatímco barvy teplé (červená, oranžová, žlutá) navozují představu ohně či tepla. Proto také vznikla základní řada lyžařských tuhých vosků seřazená (od studené k teplé) takto: zelený, modrý, fialový, červený a žlutý. Zelený a modrý jsou vosky tvrdé a jsou určené pro teploty pod nulou, filalový je pro teploty okolo nuly a červený a žlutý, což jsou vosky měkké, jsou určené pro teploty nad nulou. Ale teplota vzduchu (sněhu) není jediným kritériem pro použití vosku. Dalším důležitým kritériem je stáří sněhu. Pro starší druhy přemrzlého sněhu je určena základní řada klistrů (mají medovitou substanci a jsou baleny v tubách), která je značena barvami zelenou, modrou, fialovou a červenou.
Je pravda, že jednotlivé vosky mají vyznačeno doporučení užití pro určitou teplotu, ale ve skutečnosti je přesah teplotního užití dosti velký, což eliminuje chybný výběr vosku, anebo fakt, že v místě mazání (pod kopcem u hotelu) je teplota jiná než o kilometr dál v lese nebo nahoře na zasněžené planině. A to nebudeme kalkulovat s běžnou skutečností, že se v průběhu odpolední projížďky na běžkách během půlhodiny změní počasí, na přemrzlý prašan začne padat čerstvý mokrý sníh, a je vymalováno. V tom je právě to umění a štěstí lyžařské alchymie - odhadnout, co nás během půl dne na lyžích čeká. Zkušení lyžaři také dokáží díky letité praxi míchat jednotlivé druhy tuhých vosků i klistrů, případně "prohazovat" vrstvy vosků, tzn. nažehlit na vrstvu z měkkého vosku vosk tvrdý. Těmito zvláštnostmi si ale zatím nebudeme motat hlavu.
Pro úplnost ještě uvedu, že původně pro závodní lyžaře byla základní řada obohacena o tzv. mezistupně, které jsou doplňkové k jednotlivým základním voskům. Bývají značené výrazem extra nebo special. Pozor, nejedná se jedno a totéž. Extra zelený, extra modrý, extra fialový a extra červený jsou měkčími variantami základní sady. Special zelený, special modrý, special fialový a special červený jsou naopak tvrdší při srovnání se základní řadou. Teplotní rozsah těchto vosků je minimální (teoreticky v rozsahu 1 - 2 st. C). To je ale vhodné právě pro podmínky relativně krátkých závodů, kde jsou stopy upravené a kdy lze měřením před závody zjistit jeho teplotu a stanovit převládající kvalitu sněhu. Vosky extra nebo special ale samozřejmě nejsou zapovězeny řadovým lyžařům. Naopak, extra modrý nebo speciál červený jsou dosti užívané, zvláště v některých specifických podmínkách.
Vývoj lyžařských vosků ale pokračuje. Samozřejmě, hnacím motorem dalšího vývoje jsou potřeby špičkových lyžařů, protože jako v každém jiném sportovním odvětví, i tady se jedná o velké peníze. Vědci se zaměřili na zkoušení substancí a sloučenin, které vykazují nejnižší hodnoty tření. Ke slovu například přišly sloučeniny uhlíku a fluoru. Vyrábějí se různé typy silikonových olejů a past. Trošku neobvyklé bylo, když firma SWIX přišla s prášky. Nejznámějším a nejpoužívanějším práškem je SWIX Cera F. Na skluznici se nanáší podobně jako parafíny, tedy zažehluje se a poté se skluznice kartáčuje. Neobvyklé či zvláštní jsou i ceny prášků. Jedna krabička stojí okolo 100 dolarů.
Výše uvedený výčet vosků není absolutní, stejně jako jejich značení. Někteří výrobci se odchylují od standardní řady. Mezi parafíny lze nalézt i vosk oranžové barvy apod. Na trhu jsou dostupné další druhy vosků. Například velice populární se stává stříbrný klistr. Jednou z jeho výhod je, že zabraňuje nalepování suchých jehliček, trávy a dalších nečistot nacházejících se ve stopě na skluznici. Běžně se míchá s jinými klistry. Podle dostupných informací někteří výrobci v poslední době "mixují stříbro" i do tvrdých vosků.
O co vlastně při mazání lyží jde?
Stručně řečeno, jde o to dostat do přirozené závislosti minimálně tyto faktory:
* hmotnost lyžaře,
* techniku jeho odrazu,
* charakter, resp. konstrukční tuhost (tvrdost) lyže,
* typ sněhu,
* teplotu vzduchu (sněhu)
* použití lyžařského vosku.
Připustíme-li, že každý normální lyžař (žádný závodník) má přibližně setrvalou hmotnost, mnoho sezón používá stejné lyže, boty a vázání a o lyže se stará přibližně tak, že je po sezóně ošetří, sváže a zavěsí, a také že jednou za 10 let vyhodí do popelnice stará vyschlá SKIVA a investuje do kvalitních vosků typu SWIX, TOKO apod., zbývá z těch několika proměnných veličin orientovat pozornost už jen na teplotu vzduchu, obecněji na klimatické podmínky, a typ či charakter sněhu. A správné změření, posouzení či "odhad" těchto veličin skutečně postačuje na vcelku spolehlivé a funkční namazání lyží.
Měření teploty vzduchu a sněhu
Už dvakrát jsem se zmínil o měření teploty vzduchu a sněhu, jenže při tomto skutečně gordickém uzlu problému mazání lyží je každá rada drahá - pokud ovšem lyžař nevlastní odpovídající měřicí zařízení. Všechny odhady jsou k ničemu. Bez přesného změření teploty se dají lyže správně namazat jen obtížně. Spoléhat na televizní hlášení rosniček je stejná hloupost jako vycházet z tzv. kuchyňského teploměru na balkoně. Kdo ale s sebou vozí v ruksaku digitální teploměr se speciálními čidly pro vzduch, vodu či sníh? Hledejme proto kompromis.
Teploměr u vchodu do hotelu, pokud na něj nesvítí polední sluníčko, je vcelku spolehlivý ukazatel pro stanovení teploty vzduchu. Při stabilním počasí (když se neprohlubuje obleva nebo když naopak nepřichází vysoký tlak s mrazivým vzduchem) je teplota sněhu obvykle o 2 - 3 stupně C nižší. Výrobci vosků ale stejně kalkulují s teplotou vzduchu. Přesnějšího výsledku měření lze samozřejmě dosáhnout zasunutím rtuťového teploměru (alespoň 20 cm dlouhého) do závěje ve stínu za chatou nebo přímo v lyžařské stopě. Profesionální servismeni měří teplotu sněhu v různých úsecích tratě, přičemž měří nejen teplotu sněhu, ale i teplotu několik centimetrů nad stopou. Ona totiž lyže není při běhu stále v dotyku se sněhem.
Každý sníh je jiný
Známá pravda: Každý sníh je jiný. Prašan, "mejdlo", firn - to jsou jen některá slova z množiny výrazů určujících druhy sněhů, které je schopna vytvořit matka příroda. Meteorologové zajisté vyrukují s tvrzením, že existuje mnohem větší množství druhů sněhů. A mají pravdu. Je to dáno objektivně například průběžnou změnou teploty a vlhkosti vzduchu, působením času, nadmořskou výškou, působením větrů atd. Proto se může včera mokrý sníh přes noc přeměnit na překrásný prašan, který se po oblevě a náhlém nočním mrazu přetvoří na zmrzlou krustu, která se boří pod hmotností lyžníka.
Z hlediska mazání lyží se odborná literatura přiklání k názoru, že lze rozlišovat tři až pět základních druhů sněhu, přičemž hlavním kritériem pro jejich třídění je hledisko času. Celá věda okolo mazání totiž spočívá na charakteru struktury sněhových krystalů, které se v průběhu času mění:
* nový sníh (již napadaný, starý 1 den až půl týdne) - vyznačuje se tím, že jednotlivé zmrzlé krystalky (vločky), vytvořené při srážení vlhkosti v ovzduší, mají ostré jehličky, které se budou snadno zapichovat do lyžařského vosku. V napadané sněhové vrstvě je hodně vzduchu, protože vločky jsou od sebe odděleny. Sníh je pěkně načechraný. Je nesoudržný, nelze z něho v dlaních vytvořit sněhovou kouli. Při některých teplotách je to ale sníh, na který se prakticky nedá namazat, přesněji nedá se na něm dobře jezdit; je tupý;
* jemnozrnný sníh (leží v nezměněné vrstvě a teplotě trvale pod bodem mrazu půl až jeden týden) - vznikne po určitém čase z napadaného sněhu, pokud má sníh možnost přemrznout. Jednotlivé krystalky jsou už vzájemně spojené v kompaktní vrstvu, sníh je hutnější a soudržnější. Není ale těžký. Na mázu má ale nepříznivý vliv - snadno ji otírá ze skluznice, to znamená, že se musí vytvářet tlustší máza, zpravidla v několika vrstvách;
* hrubozrnný sníh (firn) - je to sníh, který byl již jednou nebo vícekrát rozpuštěn a opakovaně zmrznul. Je charakteristický pro teploty vzduchu okolo nuly. Jeho krystalky jsou velmi hrubé, pro jeho označení se vžilo slovo "firn". Způsobuje silný otěr vosků, lépe mu odolávají měkké (tekuté) vosky - klistry.
K těmto třem základním druhům sněhu lze přiřadit čerstvě padající sníh (do stupnice před nový sníh), což je postrach jak turistických lyžařů, tak hlavně závodníků - Kateřina Neumannová ho nemá ráda, i když v Naganu si na takovém sněhu dojela pro olympijskou medaili. Nakonec předmětné stupnice lze přiřadit led, resp. ledovou krustu, což je stejně nepříznivý horor. Za určitých okolností jsou nepříznivé faktory těchto dvou druhů sněhů částečně eliminovány. Mám na mysli situace v dobře fungujících lyžařských střediscích, kde jsou tratě průběžně upravovány mechanickými prostředky, které dokáží smísit čerstvý sníh s promrzlým podkladem, anebo naopak rozdrtit ledovou krustu. To je ale už teorie, která nebude fungovat všude.
Jak funguje jízda na lyžích?
Z fyzikálního hlediska se jedná o smyk jedné hmoty po druhé, díky čemuž mezi nimi vzniká smykové tření. To vytváří teplotu. Další text se vztahuje na klasický způsob běžeckého lyžování. U bruslení samozřejmě platí stejné fyzikální zákonitosti, ale technika jízdy je jiná. Využívá se při ní jen skluz. Princip skluzu je založen na tom, že povrch skluznice lyže je relativně tvrdý, nepodléhá vlivu teploty vytvářené smykovým třením, naopak sněhové krystalky se při dotyku pohybující se skluznice taví, čímž se vytváří mikroskopická vrstva vody, po které skluznice lyže klouže. To platí, ať je sníh mokrý nebo přemrzlý.
Jenže, u běžeckých lyží je potřeba zajistit, aby v jednom okamžiku lyže klouzala a v následujícím nesmekala. Tento zdánlivý rozpor řeší, jak už víme, lyžařské vosky, které napomáhají většímu či menšímu skluzu lyže. Množné číslo je nasnadě, protože vosky se obvykle nanášejí minimálně dva. Dobře namazaná lyže skutečně umožňuje dobrý skluz a jistý odraz.
Princip odrazu je založen na pronikání sněhových krystalů do vrstvy vosku na skluznici. Jestliže je správně zvolen typ vosku k určitému druhu sněhu, tedy jestliže vrstva vosku odpovídá svou tvrdostí ostrosti sněhových krystalků, zvětší se tření mezi skluznicí a sněhem, a to umožní lyžaři odraz vpřed. Velikost tření se dá zvýšit nebo snížit použitím vhodného vosku, jeho vrstvením a také délkou mázy na skluznici.
Měkký vosk a vyšší vrstva zvyšuje tření, snižuje se skluz a může dojít až k naprosto nežádoucímu jevu, kdy sníh lepí nebo dokonce namrzá na lyže. Přemazání obvykle nepomůže, pokud není dosavadní vosk z lyže mechanicky sedřen. A to je ta nejprotivnější "práce" na trase, zvláště když živitel rodiny a vůdce smečky promazal lyže celé rodině. Samotnému se mi stalo, že na rodinném výletě cestou z Kvildy na Zadov manželka zahodila lyže s boulemi sněhu na skluznici do lesa, starší dcera vřískajíc něco o mé neschopnosti hodinu odírala lyže o strom jako jelen parohy, jen mladší dcera, která díky své hmotnosti velikosti pavího peří není schopna lyže prošlápnout, si lebedila, jak jí to pěkně stoupá do kopce. Což byl praktický důkaz toho, že stejná máza nemusí vyhovovat každému. Každý lyžník potřebuje na svá prkýnka něco jiného. A ještě jedno poučení a la Halina Pawlowská: Každý si namazat svoje lyže.
Jak už je uvedeno na začátku této kapitoly, je potřebné zdůraznit, že výše uvedené platí pro případ klasického lyžování, při kterém jede lyžař ve stopě, střídavě se v rytmu odráží pravou a levou nohou a zdárně si přitom pomáhá holemi. Při modernějším bruslařském stylu se naopak lyže mažou jenom na skluz, protože to vyžaduje naprosto odlišná technika jízdy. Ale i pro bruslení lze využít některé z metodik užívaných při mazání lyže pro klasický běh, zvláště jestliže "bruslař" má slabší formu a občas si potřebuje odfrknout při klasickém stylu.
Proč jsou lyže prohnuté?
Nebylo tomu tak vždycky. Starej Hanč a Vrbata, když běhali po Krkonoších, měli lyže rovné jako deska. Také lyže od pana Slonka z Nového Města na Moravě tak na začátku minulého století vypadaly. Jsou o tom důkazy v novoměstském muzeu. Tehdejší lyže byly široké, neměly vodicí žlábek, jen špice byly vyhnutá. Konstrukce běžeckých lyží doznala v průběhu let mnoha změn. Koho to zajímá, ať navštíví třeba web-stránku firmy SPORTEN, a. s., nebo se tam rovnou zastaví na exkurzi. Pro účely této studie zůstaňme u konstatování, že běžecká lyže má skluznou a odrazovou zónu. Odrazová zóna je ve středu lyže, na obě strany od těžiště do vzdálenosti asi 30 - 50 cm (podle délky lyže pro dospělého bývá celkem 60 - 100 cm). Skluzné zóny jsou na špičce a patce lyže.
Rozsahu odrazové zóny odpovídá tzv. voskovací komora, česky řečeno místo, kam se nanáší stoupací vosky. Z čehož vyplývá, že tvrdé (tuhé) vosky, umožňující dobrý skluz, se nanášejí na skluzné zóny. Na některých skluznicích výrobci tyto zóny graficky vyznačují, ale to neznamená, že to bude vyhovovat jak panu Nováčkovi, tak panu Dvořáčkovi. Od trenéra Kovačiče jsem se dozvěděl, že každý z jeho svěřenců má speciální tužkou přesně označené hranice jednotlivých zón.
V praxi se lyže mažou tak, že se musí přísně oddělit plocha namazaná voskem pro skluz a plocha namazaná voskem pro stoupání. Odborníci umí obě plochy oddělit přebroušením skluznice napříč jemným smirkem, ale amatérům bych to nedoporučoval kvůli možnému poškození skluznice. Finta s několikamilimetrovou dělicí ploškou spočívá v tom, že dělicí ploška zamezuje "stírání" obvykle měkčího stoupacího vosku (například klistru) ve směru k patce lyže, tj. na skluznou zónu pod patkou lyže. Odborníci také nedoporučují nanést nejdříve po celé ploše skluznice jeden druh vosku určený ke skluzu a na něj pak nanést do voskovací komory vosk na stoupání. Pozor ale na terminologickou odlišnost, kterou lze občas zaslechnout na lyžařských tratích, a která může celou věc zamotat. Někdy je slyšet: "Dej pod patku fialovej a nebudeš smekat.". Přičemž slovem "patka" se rozumí místo pod patou lyžníka, tedy odborně řečeno voskovací komora.
Jak se zjistí délka voskovací komory?
Jestliže výše uvádím, že odrazová zóna alias voskovací komora je dlouhá až 100 cm, je a není to pravda. Pro každého lyžníka ji totiž lze určit individuálně. Nejdříve si zopakujme, že délka běžecké lyže je závislá na velikosti postavy lyžaře. Pro klasický běh se doporučuje, aby se špička svisle postavené lyže dotýkala dlaně vztyčené a v zápěstí ohnuté paže. Mužům obvykle vyhovuje lyže o 20 cm delší než je výška jejich postavy, podle vyspělosti lyžaře plus/minus 5 cm; ženám pak jen o 15 cm delší nad výšku postavy se stejnou tolerancí. Pro bruslení se doporučují lyže kratší o 5 až 10 cm. Konstrukce lyží pro klasický běh a bruslení jsou rozličné a to v mnoha směrech. Tento údaj bývá vyznačen na designu lyže výrazy "skating" (bruslení) classic (klasický) apod.
Kdo chce znát přesně délku odrazové (voskovací) zóny svých lyží, může je podrobit testu. Potřebuje k tomu naprosto rovnou, hladkou a čistou plochu (což není jednoduché vyhledat), asistenta a proužek kancelářského papíru. Lyžař se oblékne do lyžařského oblečku, obuje si boty a lyže (kvůli celkové hmotnosti), postaví se s nimi na rovnou plochu a snaží se svou hmotnost rozložit rovnoměrně na obě lyže. Lyže nikdy nedolehnou celými plochami na podložku. A nyní přichází ke slovu asistent. Vezme proužek papíru a protahuje ho pod lyžemi. Najde tak místa směrem ke špičce a k patce, kde už se lyže dotýká podložky. Tam je také vaše hranice voskovací zóny. Pokud jde o komplexnost oblečení, to není vtip; jde o testování při maximální hmotnosti. Dokonce bych nepodceňoval ani takovou variantu, jestliže má někdo za úkol odvést na samotu u lesa pytel uhlí v ruksaku na lyžích. Délku odrazové zóny je možné přirozeně upravovat podle druhu sněhu, profilu tratě a výkonnosti lyžaře.
Úprava skluznice před mazáním
Kdo si nenechá poradit odborně vyškoleným prodavačem, měl by si před nákupem alespoň prohlédnout katalogovou nabídku výrobců a něco si o lyžích přečíst. Dnes je na trhu velké množství různých druhů lyží, které jsou konstrukčně určené pro různé podmínky lyžování. Také jejich skluznice jsou rozdílné. Černé bývají měkké, světlé (transparentní) bývají tvrdší. Rozhodujícím kritériem pro koupi lyží by skutečně neměl být jejich design nebo převládající barva, jež bude korespondovat s barvou kulicha a šály. Lyže nejsou módním doplňkem. Bavíme se ale o úpravě skluznice, takže nezabíhejme do kritérií uplatňovaných mezi "masňáky". Těm není stejně pomoci.
Dnes už všichni výrobci dodávají lyže s definitivně upravenou skluznicí, to znamená, že už ji není potřeba přebrušovat jemným smirkovým papírem. Je ale vhodné ji ošetřit tzv. penetrací. Při ní se do makrostruktury skluznice napustí parafín. Lyže se položí do vodorovné polohy (servismeni na to mají upínací stolici) a pomocí žehličky se nad skluznicí rozpouští parafín, který na ni skapává. Poté se chladnoucí kapky parafínu žehličkou opatrně rozetřou po celé ploše skluznice. Ještě před úplným vychladnutím parafínu se přebytečný parafín stáhne škrabkou. Oblou částí škrabky se parafín důkladně odstraní ze středového žlábku.
U starších lyží začíná úprava jejich skluznice hned po skončení sezóny. Lyže by se měly celkově očistit. Ze skluznice je potřeba nejdříve škrabkou (cidlinou) mechanicky stáhnout staré vosky a skluznici i celý povrch lyže je vhodné omýt speciálním rozpouštědlem vosků. Jak známo, na vosky nezabírá benzínový čistič, líh, aceton nebo toluen. Navíc, experimentovat s chemikáliemi na materiálu z "neznámé" (polyetylénové) plastické hmoty se obecně nedoporučuje. Nejvhodnější je proto prodávaný "čistič lyžařských vosků". Je to směs chemikálií ve spreji. Dražší, ale funguje. Rozpuštěné zbytky vosku je nejlepší vytřít savým papírem nebo hadrem. Pozor na bezpečnost a hygienu práce. Stahovat staré vosky žehličkou nelze doporučit, protože se tím vlastně vosk zažehluje do skluznice.
A nyní může přijít ke slovu starý dobrý prostředek - smirkový papír. Ale opravdu velmi jemný (hrubost okolo 100 - 150), přičemž žádné broušení kruhovými pohyby. Naopak. Výhradně ve směru od špičky k patce lyže. A rozumně! (Zažehlené parafíny ale stejně nelze sedřít smirkovým plátnem - nejlepší je cidlina.) Broušení skluznice smirkovým plátnem lze doporučit snad jen pro přebroušení drobných škrábanců od kamínků či větviček. Hrubší (hlubší) poškození jsou schopné opravit specializované opravny lyží. Používají na to speciální hmoty, které se za tepla aplikují do rýhy a pak se přebrousí. Když jsou dokončeny všechny mechanické i chemické ošetřovací operace, může (ale nemusí) následovat poslední operace před svázáním a zavěšením ošetřených lyží. Zde se ale lyžařští teoretici ve svých radách rozcházejí.
Jedni tvrdí, že polyetylénovou skluznici je potřeba chránit před oxidací, takže doporučují na pracně ošetřenou skluznici opět napatlat parafín. Jiní tvrdí, že oxidace zase tak moc skluznici neublíží, takže parafinovat stačí až před novou sezónou. Ponechávám na čtenáři, kterou variantu zvolí. Statisticky stejně převládají ti, kteří po poslední vyjížďce na předjarním sněhu odloží lyže zabalené ve vaku do kouta ve sklepě nebo v garáži a začnou se o ně starat až z příchodem prvních sněhových vloček. Že svým prkýnkám nepomohou, nýbrž jim velice ublíží, nebudu dále komentovat s ohledem na jejich dnešní pořizovací cenu.
Tak či onak, před novou sezónou je vhodné mít skluznici lyže napuštěnou měkkým parafínem užívaným pro teploty nad nulou, protože ten dobře vzlíná do makrostruktury skluznice. Tuto základovou vrstvu je nutné důkladně zažehlit, rozhodně nestačí - byť dokonalé - rozetření korkem. Savost některých skluznic je vyšší, proto je někdy nutné postupně parafín přidávat a opakovaně přežehlovat. Někdo doporučuje, že stačí napustit špičky a patky lyže. Lepší ale asi bude napustit celou plochu skluznice. Přebytečný vosk se stáhne škrabkou (cidlinou). Základová vrstva parafínu by měla být doslova mikroskopická.
Pro opravdové fajnšmekry lze připomenout různé prodávané pomůcky, které slouží k zdrsnění skluznice. Jsou jimi kromě smirkového papíru drážkovače a kartáče. V literatuře se ještě občas hovoří o speciálních pilnících, ale ty už se na polyetylenové skluznice nepoužívají. Tyto prostředky se používají při extrémnějších druzích sněhu. Pomocí drážkovače lze na skluznici vytvořit velmi jemné drážky pro lepší odvod vody. Drážkování se aplikuje na špičce a patce lyže, kde je nanesen vosk pro skluz (parafín).
Technika mazání vosků
Předně - nejrozumnější je mazat lyžařské vosky v teple a v závětří a na suchou skluznici. Jedinou nevýhodou tohoto postupu je typický zápach, který se po mazání line chatou nebo hotelem. Zvláště, když jsou vosky zažehlovány. Vosk vytemperovaný na pokojovou teplotu se ale dobře nanáší a roztírá. To platí zvláště o klistrech. Pokud jsme odkázáni na mazání ve volné přírodě, mnohdy nezbývá než si pomoci speciálními žehličkami. Vyrábí se na tuhý líh nebo plyn (PB). Elektrické žehličky jsou bohužel ve volné přírodě nepoužitelné, ale jinak je to velmi dobrý a spolehlivý pomocník. Obvykle bývají vybaveny termostatem, takže nehrozí propálení skluznice. Opatrnosti ale není nikdy dost. To platí stonásobně u žehliček na tuhý líh nebo u různých plynových hořáků. Příliš velké teplo, stejně jako otevřený plamen, mohou být za určitých okolností velmi nebezpečné.
Tuhé vosky jsou fixovány v obalech z hliníku nebo plastu kruhového průřezu. Z hliníkových obalů lze velmi snadno nehtem odtrhnout asi milimetrový proužek, čímž se obnaží vosk. Vosk se nejlépe nanáší, pokud je obal mírně nakloněn a je otírána hrana obnaženého voskového válečku. Není podstatné, jestli se vosk nanáší krátkými tahy od středového žlábku k okraji, podélně po obou stranách žlábku nebo metodou "cik-cak" ve tvaru kresby zmijí kůže. Důležité ale je, aby se vosk nedostal do středového žlábku, a aby vrstva nanášeného vosku byla dostatečná a přiměřeně stejnoměrná. Chce to trošku cviku. Pozor, měkčí vosky, zvláště jsou-li vytemperované, se otírají velmi snadno. Vosk, který se dostane do žlábku, se musí za každou cenu setřít mechanickou stěrkou. Lyže takto špatně namazaná nejede a především špatně drží stopu.
Klistry jsou prodávány v tubách (jako pasta na zuby). V krabičce je i stěrka. Některé firmy v balení dodávají i velmi praktickou pomůcku pro navíjení konce tuby, což usnadňuje vytlačování vosku. Klistr by se měl aplikovat vytemperovaný při pokojové teplově na suchou skluznici, jinak je to špatná práce. Nanáší se nejlépe tak, že z tuby se opatrně vytlačí asi milimetr klistru, ve svislé poloze hrdlem dolu se tuba přitlačí ke skluznici a za stálého mírného tlaku se vytlačený vosk otře pohybem do strany o plochu skluznice. Někdo maže klistr od středového žlábku do strany, jiný používá natrénovaný zmijí "cik-cak". Rozhodně je nutné zabránit nanesení klistru do středového žlábku.
Pokud jde o množství nanášeného vosku, ať už tuhého, nebo klistru, žádné ideální doporučení neexistuje. Obecně platí, že při větším mrazu stačí nanášet menší vrstvu vosku. Při vyšší teplotě sněhu jsou krystalky méně ostré a tudíž je nutná větší vrstva vosku. Silnější vrstvu vosku je nutné použít také na hrubozrnný sníh, který vosk na skluznici výrazněji odírá, na čerstvý sníh se rozhodně nedoporučuje používat silnou vrstvu vosku, a až na výjimky je nutné se u tohoto druhu sněhu vyvarovat klistrům. I při nanášení klistru platí, že nic se nemá přehánět. Zpravidla méně znamená více. Po rozetření (rozžehlení) je vždycky možné vosk přidat, pokud lyže klouže. Místo jedné tlusté vrstvy se doporučuje nanášet vosk v několika vrstvách, které se vždy důkladně rozetřou.
K roztírání tuhých vosků se nejčastěji používá hranolek korku. Doba přinesla i všelijaké jiné náhražky, většinou z plastů. Je věcí zvyku, s čím kdo zachází. Někdy nezbývá než vosk rozetřít hřbetem dlaně. Jsou lyžaři, kteří ani jiným způsobem vosky neroztírají. Když má ale někdo pětičlennou rodinu, které je nucen mazat lyže, rád použije korek, jinak si na dlani vytvoří krásné spáleniny. Osobně mi také vadí, když mám od vosku upatlané ruce strčit do rukavice. Jak už je uvedeno výše, dobrou metodou pro roztírání vosků je jejich rozžehlování. Chce to ale cvik, zvláště u žehliček s plamenem. Znám borce, který si hořákem na PB vypálil do skluznice neopravitelnou díru, protože asi zapomněl, že nemá lyže dřevěné, nýbrž lyže s polyetylénovou skluznicí, která se při teplotách nad 150 st. C nenávratně bortí. Rozžehlované vosky nepotřebují žádné vysoké teploty. To není bavlna. Stačí teplota, při které lze na tepelné ploše žehličky chviličku udržet nasliněný prst. Opatrnosti není nikdy nazbyt. Rozžehlené vosky lépe přilnou ke skluznici, déle na ní vydrží. Po vychladnutí je potřebné z některých míst skluznice stáhnout přebytečný vosk. Dělá se to škrabkou. Rozhodně se takové místo nedoporučuje stále dokola šmudlat žehličkou. V místech, kde je naopak vosku málo (to se týká i drobných škrábanců), lze vosk přidat a opakovaně rozžehlit. Poté se doporučuje skluznici "přelíznout" korkem. Lyžařští machři pak ještě skluznici napuštěnou parafínem (při bruslení) leští silonovým kartáčem nebo zmuchlanou dámskou punčochou. Výsledkem snažení pak je jednotvárná, rovnoměrně rozetřená vrstvička parafínu mající sklovitý lesk.
Lyže namazané ve sklepě nebo v hotelové lyžárně je potřeba nechat venku vychladit. (Ale pozor, jsme v Čechách plných lapků a zahraničních lopatářů. Bez dozoru bych lyže před hotelem nenechával.) Lyže namazané tuhými vosky začnou jet - pokud jste trefili mázu - tak asi po jednom kilometru. Nenechte se proto vyvést z rovnováhy skřehotáním potomků a manželky, sotva ujeli prvních dvacet metrů z odpolední túry, že jim byly lyže blbě namazány. I lyže namazané klistry nechejte vychladit. Zažehlováním ohřátý klistr tuhne několik minut. Tak to byla teorie mazání lyží. A nyní jak to uděláme v praxi?
Jaký vosk vlastně použijeme (dnes odpoledne)?
Především, jen někdy se dá namazat jediným voskem, aby lyže jely a současně nesmekaly. Netvrdím ale, že to nejde. Například na umrzlém prašanu při teplotách okolo -10 st. C stačí v mazací zóně namazat dvojitou vrstvu zeleného vosku (někdy je ale lepší extra modrý) - a úspěch je zaručen. Kdo ale měl možnost zažít prašan při vysokých mrazech, určitě potvrdí, že na ten se namazat nedá. Je tupý, protože smykové třetí lyže nedokáže vytvořit nezbytnou mikroskopickou vrstvičku vody, po které lyže "jede".
Obdobně to funguje při opačném extrému, to je na mokrém tajícím čerstvém sněhu při teplotě větší jak +5 st. C, kde někdy stačí žlutý klistr po celé ploše skluznice. Jízda na takovém sněhu už sice není nic moc, ale jde to. Horší než špatně klouzající lyže je vyválet se v kaluži vody. Nevím jak kdo, ale osobně dávám přednost situaci, když mi lyže nesmekají. Když podkluzují a musím dřít při každém kroku, obvykle končím v nejbližší občerstvovací stanici, kde špatnou mázu zapíjím něčím příjemnějším. Znám ještě horší situaci než prokluzování. To když začnou na skluznici narůstat boule nalepeného sněhu, který nelze odřít ani o pařez. Brr. Takže, obvyklejší je vzájemná kombinace alespoň dvou vosků. Kombinují se navzájem nejen tuhé vosky, ale i klistry, stejně jako tuhé vosky s klistry. To je pak ta pravá lyžařská alchymie.
Jak už je uvedeno, na skluzných zónách (pod špičkou a patkou lyže) se aplikují vosky umožňující skluz, do odrazové zóny se mažou vosky pro stoupání, resp. odraz. Nejjednodušší (a fungující) metodou je namazat na špičku a patku lyže vosk podle doporučení výrobce (resp. podle dále uvedené tabulky) a do voskovací zóny několikanásobnou vrstvu téhož vosku, nebo vosk o jeden stupeň "teplejší". Druhou variantu užívám častěji (a pak zuřím, že mi to z kopce nejede).
Zkusme příklad takové kombinace vosků: Bude okolo -5 st. C, včera napadl čerstvý sním, předpokládáme, že pojedeme již v prošlápnuté stopě (možná bude někde zafoukaná). Kdo má něco naježděno, určitě nic nepokazí, když namaže tuhým zeleným voskem a do voskovací zóny přidá modrý. Jestliže lyže budou na terénních vlnách klouzat, "urve" to rukama. Kondičně slabší lyžař by měl možná volit do voskovací zóny fialový klistr a přes něj aplikovat tuhý modrý vosk. Nejhorší pro volbu správného vosku jsou teploty okolo nuly, ale to už je výše uvedeno. Situace bývá o to složitější, že v této klimatické úrovni obvykle přichází nebo odchází tlaková níže, která bývá spojena se srážkami, ať už v podobě sněhu nebo vody (deště). A čerstvý těžký sníh okolo nuly - to je postrach i profesionálních mazačů.
Sakra, tak co tam mám napatlat?
Znovu nezbývá než zvolat - babo raď! Přes největší snahu poradit nemusí ani jedno z výše uvedených doporučení fungovat, čímž se kruh uzavírá. Všechna moudrá slova, dobře míněné rady a jiné teoretické úvahy nejsou nic platné proti praktické zkušenosti. Pokud jde o teorii, všechno už bylo řečeno. Závěrečná tabulka není ničím jiným než dalším "teoretickým" návodem. Může si ji vlastně vytvořit po letech experimentů každý, kdo si zakoupí (nelevnou) sadu na trhu dostupných vosků a bude si zapisovat své mazačské úspěchy a neúspěchy. Praxe a zkušenost je nejlepším rádcem. Nejlepší rada pro dobré namazání lyží podle mne spočívá v odvaze experimentovat při uznávání moudrých doporučení. Kdo si nevyzkoušel, jak funguje ten který vosk na tom kterém druhu sněhu za té které teploty, neuvěří!
Tabulku vytvořili snad generace lyžařů před námi. Poslední úpravy do ní udělal šéftrenér novoměstských lyžařů Martin Kovačič. A z jeho hlavy také pochází nápad o zpětné vazbě. Dohodli jsme se, že ti lyžaři, kteří napíší na e-mailovou adresu naší web-stránky svoje zkušenosti s mazáním lyží, případně budou chtít znát odpověď na některý dotaz stran špatné mázy, pokusíme se jim zprostředkovat odpověď od odborníků.